Zastánci rozvoje jaderné energetiky v Česku vidí v nových reaktorech cestu k větší energetické soběstačnosti, podle jiných odborníků je to ale jen cesta k další závislosti. Rusko je totiž v oblasti jádra natolik dominantním hráčem, že se podílí prakticky na všem, co se v tomto oboru ve světě děje. A platí to i pro jaderné palivo, byť oficiálně vyrobené například v USA. Snaha zbavit se závislosti na Rusku tak může být pro Západ mnohem těžším oříškem než odchod od importu ruského plynu a ropy.
Myšlenka jakési evropské jaderné renesance, která by vedla k větší energetické soběstačnosti, zní lákavě a na první pohled rozumně. A to i v případě Česka. Postavíme v Dukovanech či v Temelíně nové jaderné reaktory, které nám místo „Rusů“ dodají „Američané či Francouzi“ a místo ruského paliva v nich budeme „pálit“ palivo třeba z USA. Všichni budou spokojení, naše energetika získá stabilní a bezpečnou páteř a především nám výroba energie „z našeho jádra“ dá záruku soběstačnosti a nezávislosti na nevypočitatelném Rusku.
Jenže je to opravdu tak jednoduché? Protože se podobné úvahy objevují i v některých jiných evropských zemích, včetně jaderné velmoci Francie, pustili se někteří odborníci do detailního rozboru, jak to s tou cestou k deklarované jaderné nezávislosti na Rusku vlastně vypadá. A takřka všichni docházejí k jednoznačnému, ale nijak optimistickému závěru, který například nedávno vyjádřil v titulku svého článku německý ekonomický časopis Wirtschaftswoche: „Proč nikdo nemluví o ruském uranu pro jaderné elektrárny?“
Když se totiž nějaký analytik, oproštěný od jaderných „politických proklamací“ a „velkohubých prohlášení“, podívá střízlivě na současný vliv Ruska na světovou jadernou energetiku, musí se nutně zarazit nad tím, jak obrovskou dominanci Rusko v posledních letech „v jádru“ za tichého přihlížení Západu získalo.
„Ďábelský“ plán, nebo obchod?
Dominance ruských státních firem v oblasti vývoje některých jaderných technologií, těžby a obohacování uranu či přepracování vyhořelého jaderného paliva dokonce svádí podle některých analytiků k domněnce, že se nejedná o náhodu, ale součást jakéhosi dlouhodobého „ďábelského plánu“ Kremlu, směřujícího k ovládnutí světové jaderné energetiky, a tedy i možnému vydírání Západu.
Pojďme si udělat malý přehled z veřejných zdrojů. Protože v jaderné energetice se všechno točí kolem uranu, můžeme začít právě jím. Podle dat World Nuclear Association z roku 2020 je ruská společnost Rosatom s produkcí 7122 tun druhým největším producentem uranu na světě, první je kazašská firma Kazatomprom.
To ale vůbec neznamená (a to je pro vliv Ruska na jadernou energetiku typické), že by všichni ostatní producenti nebyli pod ruským vlivem. V roce 2013 koupil Rosatom kanadskou „uranovou“ společnost Uranium One, přes kterou se mimo jiné dostal k uranovým dolům v USA, Kanadě, Tanzánii či Mosambiku. I když své severoamerické projekty loni odprodal, přes dceřinou společnost UrAsia nadále ovládá čtyři těžiště v Kazaschstánu a posiluje i své investice v Africe.
Protože je ale uran nutné před výrobou paliva pro jaderné elektrárny obohatit, angažuje se Rosatom i v této oblasti. A i tady má dominantní postavení. Více než třetina obohaceného uranu na celém světě pochází ze závodů Rosatomu.
